Cesta do hlubin popelářovy duše. Rozhovor s autorkou práce o popelářském otheringu

Co víme o popelářích? Víme jak je jejich práce náročná, máme představu, co všechno během dne musí stihnout? Jsou to hospodští povaleči s kriminální minulostí, jako popelář Franta ze seriálu Most!, nebo naopak lidé na pohodu, kteří křižují města a obce ve velkých všežravých vozech a zajišťují odvoz něčeho, co už ani vidět nechceme? Jsou, či nejsou naše představy plné klišé a odsuzujících předsudků? Právě o tom je bakalářská práce Barbory Trnkové s poutavým názvem „Já to řeknu na rovinu, jsme spodina: Reflexe popelářského otheringu“.   

Slovo „othering“, označuje stav, kdy je skupina lidí vnímána odlišně. Tedy: "MY", jako správná skupina „normálních“ lidí; versus "ONI" - skupina jiná a v našich očích méněcenná. Proč jste si pro výzkum otheringu vybrala zrovna popeláře?
Přišlo mi, že je toto povolání velice přehlížené, i co se týče sociálně vědního průzkumu. Zejména v České republice jde o prozatím poměrně neprozkoumanou oblast. Chtěla jsem zkoumat pocity „reálných lidí“, které vidíme každý den, jsou součástí našeho světa, ale zároveň je často přehlížíme, takže pro nás zůstávají anonymní. Zjistit, zda existuje stigma otheringu, zda ho popeláři reflektují.  Na othering jsem se snažila nahlížet nikoliv optikou společnosti, ale pohledem popelářů. Jak oni sami vnímají názory společnosti, zejména ty negativní, jak se s nimi vyrovnávají a jak s nimi v osobnostní rovině pracují.

A na co jste přišla? Existuje?
Předpokládám, že existuje. Minimálně respondenti, s nimiž jsem hovořila, othering reflektovali a vyrovnávali se ním. Musím ale podotknout, že jsem nedělala kvantitativní, nýbrž kvalitativní výzkum, tak že nemůžu přesně definovat formu či hranice popelářského otheringu v naší zemi. Na druhou stranu například jeden respondent othering nepozoroval nejen vůči sobě ale i vůči své profesi. Ovšem zbytek respondentů jej vnímal a reagoval na něho. Data získaná od respondentů naznačují, že stále jde o stigmatizované povolání, se silnou stereotypní představou o této profesi, kterou vnímají samotní popeláři. Ale zároveň mají nějaké strategie, s nimiž pracují a uplatňují je proti této stigmatizaci, aby se s ní dokázali sami vyrovnat, aby je to neomezovalo.

Ve své práci to popisujete jako „rituál umytí“ …
Socioložka Mary Douglas má teorii symbolického řádu a špíny. Popeláři – už jenom v tom, že jezdí s autem, které se plní odpadem, pracují s popelnicemi a odpad voní jako odpad – bývají spojeni s představou špíny. „Špína“ se tak přenese na někoho, kdo s ní pracuje. Někteří respondenti mi popsali, že když provedou onen rituál umytí, to znamená osprchují se, převlečou do „civilního“ oblečení, tak se jakoby stanou zase „normálním“ člověkem a ta symbolická špína z nich odejde. Nemůžu konstatovat, že takto to reflektuje i společnost, ale minimálně u mých respondentů ten přerod od popeláře k „normálnímu“ člověku rituálem umytí fungoval.

Takže během výkonu zaměstnání někteří respondenti to pomyslné stigma pociťují, stejně jako potřebu se tímto rituálně od něho oprostit?
Nechci nijak generalizovat, zevšeobecňovat. Na to by nám spíše odpověděl budoucí výzkum, který by získal více dat a více pohledů než pouze kvantitativní data. Někteří stigma určitě pociťují a zatímco někteří cítí hrdost nad svým povoláním. Dva respondenti mluvili velmi otevřeně o tom, jak jsou hrdí na své zaměstnání, které je společnosti potřebné a nezbytné. Oni si to uvědomují a jsou pyšní na svoji potřebnost. Na jednu stranu si uvědomují negativní náhled společnosti, na jejich neviditelnost v očích ostatních, avšak zároveň cítí hrdost nad svým zaměstnáním, které vidí spíše jako poslání.

V práci píšete o tom, že se profilují dvě skupiny, kterých se othering netýká. Senioři a děti. Proč?
U malých dětí jde o romantizaci, vidí velké auto a svoz odpadu vnímají jako zajímavou, a zároveň snadnou práci, která nevyžaduje velké úsilí, protože ony vidí popeláře pracovat jen v jejich ulici, jen tady ten jeden den, tady u jejich domu. Pak je maximálně potkají ve městě, „projíždět se ve velikém autě“. Nevidí, že musí pracovat i v jiné dny, v jiných ulicích. Zatímco někteří staří lidé vidí službu popelářů jako dar. Popeláři jim odvezou odpad, jehož se potřebují zbavit, někdy s nimi i pár slov prohodí a naslouchají jim, oni jsou jim za to vděční a někdy jim i recipročně za jejich službu chtějí i něco dát. 

Image

A jak ten romantismus u dětí přenést do dospělosti? Cestou exkurzí a besed s dětmi například při návštěvě školek škol?
To ostatně navrhoval jeden z respondentů, který se snažil nalézt řešení na tuto Vaši otázku. Podle něho je cestou ukázat pozitivní aspekty výsledků práce popelářů. Jak moc je tato práce pro společnost důležitá a prospěšná, jako moc prospívá nejen lidské společnosti, ale také životnímu prostředí. Zkrátka, aby nastupující generace získala povědomí o skutečné důležitosti této profese, nejen o její idealizované karikatury.

Zaujala mě teze, kterou ostatně potvrzují i data ze zahraničních studií, že na popeláře mají tendenci být nepříjemní zejména lidé zastávají tzv. důležité pozice.
Othering na základě domnělé mocenské, vzdělanostní či profesní hierarchie iniciativně uváděli sami respondenti. Jeden to dokonce označil za fenomén lidí kancelářského typu. Že z těch, kteří negativně pohlížejí na popeláře, jsou to oni nejvíce. Ovšem nelze vyloučit, že jde na druhou stranu o othering samotných popelářů na lidi z kanceláří, představa, kterou mají na základě svých zkušeností se zástupci této kategorie, ale zároveň si s tím názorem identifikují celou skupinu lidí.

No a co Váš vlastní othering vůči popelářům? Změnil se po Vašem výzkumu?
Uvědomila jsem si, jak moc jsem sama měla vůči popelářům předsudky. Když se pak aktivně s nimi potkáváte, vedete s nimi rozhovory, tak se dozvídáte hodně podrobností o charakteru jejich práce. Přicházíte na to, že to jsou normální lidé a jak je zbytečné, až hloupé, mít o někom jakékoliv předsudky. 

Například?
Před výzkumem mi bylo doporučeno, ať se nenakazím, ať nechytnu nějakou nemoc… Chápu, že to bylo myšleno      jako dobře míněná rada, ale zároveň mně to jasně řeklo, jaká může být představa o popelářské profesi a že jedna z forem otheringu je představa řetězové souvislosti: práce se špinavými věcmi rovná se ušpinění lidí, kteří se špinavými věcmi manipulují, a to vše se rovná akutnímu nebezpečí chycení nakažlivé nemoci. O to víc si teď všímám předsudků ve svém okolí a snažím se kriticky o nich mluvit.

Co Vás nejvíc překvapilo, ve smyslu, co bylo nejvíc jinak od vaší vstupní představy…
No, jak nad tím přemýšlím, asi nejvíc– v rozporu s obecnou předpojatostí ohledně vzdělání popelářů – kolik mých respondentů mělo středoškolské a vysokoškolské vzdělání. Kolik z nich vychodilo gymnázium, šlo na vyšší odbornou anebo na vysokou školu. Překvapilo mne také, kolik lidí toto zaměstnání vykonává prostě proto, že ho chce dělat, přestože by mohli vykonávat jiné zaměstnání, které je v očích většinové společnosti vnímáno jako prestižnější. A oni si vybrali právě toto, protože je to baví, nebo jim to dává větší smysl.

Práce Barbory Trnkové k reflexi popelářského otheringu je k nahlédnutí třeba zde: https://is.muni.cz/th/zqizh/